Historie

Po prvním neúspěšném pokusu v roce 1709 byla založena o devadesát let později jako soukromá instituce z podnětu Společnosti vlasteneckých přátel umění. Tato společnost osvícenských patriotů z řad šlechty i měšťanů založila nejprve Obrazárnu, předchůdkyni dnešní Národní galerie, a poté i kreslířskou akademii. Tento akt byl schválen císařským dekretem 10. září 1799 a škola pod názvem Kunstschule Patriotischer Kunstfreunde in Prag mohla v roce 1800 v prostorách zrušené koleje v Klementinu zahájit svou činnost. Pod vedením prvního ředitele Josefa Berglera byl kladen důraz především na kreslířskou průpravu podle předloh v duchu dobových klasicistních zásad, postupně se ale začal prosazovat volnější přístup, především v nové škole krajinářské malby vedené Karlem Postlem a také v nově vzniklé grafické dílně.

Později po vzoru královské umělecké Akademie v Mnichově došlo ve 40. letech 19. století k reorganizaci. Výuka se orientovala na tvorbu podle živého modelu a na módní historickou malbu, byla rovněž rozšířena, i když ne na dlouho, o přednášky teoretických předmětů anatomie a dějin umění a přechodně i o obor architektury.

K zásadnímu přelomu došlo v roce 1896, kdy z iniciativy několika předních mecenášů českého umění, hraběte Karla Buquoye, Vojtěcha Lanny a především Josefa Hlávky, došlo k zestátnění c.k. Akademie umění v Praze.  Nový školní statut rakouského Ministerstva kultu a vyučování z téhož roku definuje ve své úvodní preambuli pražskou Akademii jako školu vysokou, tedy jako první vysokou uměleckou školu na našem území. Spolu s vídeňskou a krakovskou akademií se stala jednou ze tří veřejných státních vysokých škol v Rakousku-Uhersku, které poskytovaly všeobecné vysokoškolské vzdělání v oboru malířství a sochařství, a zařadila se tak mezi přední instituce svého druhu v Evropě.  Po vzniku Československa došlo nařízením vlády v roce 1919 k ustanovení nového názvu - Akademie výtvarných umění v Praze. Spektrum výuky dále rozšířily v roce 1910 grafické speciálky Maxe Švabinského a Augusta Brömseho a architektonická škola Jana Kotěry.

V té době již Akademie po letech provizorií natrvalo zakotvila v nové budově na Letné, vybudované v letech 1898–1903 podle projektu architekta Václava Roštlapila. Tato budova prošla v letech 1994–1998 náročnou rekonstrukcí a je dodnes hlavním sídlem Akademie. V jejím sousedství vznikla podle projektu Jana Kotěry a Josefa Gočára v letech 1922–1924 budova Školy architektury, jejíž rozsáhlá rekonstrukce proběhla v roce 2019. S menšími přestávkami od roku 1893 a trvale potom od roku 1945 získala Akademie pro své potřeby i prostory budovy tzv. Moderní galerie, vybudované v areálu Výstaviště v rámci Zemské jubilejní výstavy v roce 1891 architektem Antonínem Wiehlem. K její rozsáhlé přestavbě došlo v letech 2001–2006. V roce 1947 si potřeby doby vynutily otevření dalšího studijního oboru restaurování výtvarných děl, oboru spjatého se jménem Bohuslava Slánského.

V 90. letech 20. století bylo spektrum výuky rozšířeno o nové obory, jako jsou například nová média, intermedia a kresba. Přitom byla důsledně zachována i posílena existence klasicky orientovaných oborů a respektována nutnost zachování plurality ateliérů reprezentujících jak tradiční, tak experimentální přístupy. Na této diferenciaci názorů a podpoře co nejširšího spektra uměleckých přístupů vznikla nová Akademie, jejíž principy uvedl do praxe pedagogický sbor, který tvořili vrcholní představitelé českého výtvarného umění své doby: Hugo Demartini, Bedřich Dlouhý, Jan Hendrych, František Hodonský, Milan Knížák, Stanislav Kolíbal, Karel Malich, Jiří Načeradský, Karel Nepraš, Emil Přikryl, Jiří Sopko, Karel Stretti, Jitka Svobodová, Miloš Šejn, Aleš Veselý, Zdeněk Beran, Michael Bielický, Vladimír Kokolia a poté i další. V roce 1990 vznikla Škola restaurování výtvarných děl sochařských a roku 1991 dosud nejmladší Škola nových médií, orientovaná především na videoart a počítačovou animaci. Další změny přirozeně nastaly pod vedením rektorů Jiřího Sopka a Jiřího T. Kotalíka. Současně byl reformován přednáškový program Katedry teorie a dějin umění a iniciován vznik vědecko-výzkumných pracovišť v oborech teorie umění a restaurování výtvarných děl. Publikační a výstavní činnost Akademie byla a je bezpochyby její nedílnou součástí.  Radikální reforma v roce 1990 umožnila plně obnovit statut a fungování školy jako prestižní vzdělávací instituce otevřené celé škále výtvarných přístupů charakteristických pro současné umění. Potvrdila tak tradiční postavení AVU jako excelentní instituce pro výuku oborů volného umění, architektury a restaurátorství. Akademie výtvarných umění v současné době uskutečňuje akreditované magisterské a doktorské studijní programy, má oprávnění konat habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem.

K dalším budovám užívaným Akademií patřily od počátku 20. století ateliéry v dnešní ulici Jana Zajíce, které byly původně využívány jako ateliéry pedagogů sochařských oborů. Dnes je zde, v prostorách jejichž je Akademie pouze nájemcem, tzv. Ateliér přípravného studia (malířská a sochařská přípravka). V roce 2001 získala Akademie jako restituční náhradu do vlastnictví Šalounův ateliér na Vinohradech a v letech 2006–2007 došlo k zásadní rekonstrukci původní budovy z roku 1911. Objekt byl využíván jako Ateliér hostujícího umělce, ve kterém se při svém jednosemestrálním pobytu vystřídalo mnoho mezinárodně uznávaných umělců předávajících zkušenosti studentům Akademie. Dnes je sídlem magisterského studijního programu v angličtině Art in Context.