Svým vegetativním orgánem čerpá rostlina vodu z půdy směrem do podzemí. Kořen je zásobárna a symbiotický orgán rozmnožování. Generace za generací se jedna po druhé otiskly do kořene. Jakmile si všimneme jeho antropomorfní podoby, začne se ukládat v naší paměti a nakonec se oběma rukama zapřeme o hlínu a vytáhneme jej přímo ze země. Na denním světle se nám ta špinavá věc ukazuje v každém detailu. Jemná kresba se na světle propisuje do rýh a na povrchu se začínají objevovat škrábance.
Snoubením každého z námětů se v tvorbě Anežky Abrtové odráží snaha představit to, co se děje uvnitř nás. Celou výstavou se tak prolíná silný aspekt tělesnosti objektů, obsažený v kontrastu se symboly na obrazech. Autorka si zde pohrává s myšlenkou na to, co ve skutečnosti prožíváme a co naopak prezentujeme zvenčí.
Formou intuitivních příběhů se Abrtová noří do tématu těla a navozuje silný pocit situační intimity a spojení s předměty. Kombinuje materiály jako dětské oblečení, tradiční látky nebo prázdné lastury ústřic, vrstvené přírodními nebo měkkými vycpávkami, připomínajícími zámotky hmyzu. Propojení textur a tkanin se objevuje na téměř lidských objektech a sochách. Snoubení textur a látek společně vyvstává na objektech, které mají téměř lidské měřítko. Tím také příchozí interagují s velice familiární situací, a potkávají se tak tváří v tvář s vlastní zranitelností, jež kontrastuje s fyzickou pevností materiálu. Oproti předchozí tvorbě se zde setkáváme s o něco odlehčenějším, štědřejším kresebným přístupem, i když se stále většina těchto výtvarných výstupů jeví jako velmi komplexní a pestrá. Náměty doplňují malé detaily na papírových kresbách či série jemných barevných akvarelů. Můžeme také pozorovat obsáhlejší snoubení materiálových a kresebných přístupů a jejich vzájemné propojování v jednotlivých místnostech výstavy.
Při vstupu do výstavy se centrálním objektem stává dřevěná socha se směsí látkových materiálů, tyčící se uprostřed prostřední místnosti. Svým pomyslným prstem udává směr, přičemž ukazuje směrem do rohu. Na opačné straně místnosti visí dlouhá, barevná kresba, která svým formátem spadá téměř k zemi. Práce s prostorem výstavy se jeví jako hledání rovnováhy mezi vědomým a nevědomým prožitkem a nabízí nám cestu, kudy se po výstavě vydat. V tvorbě tak jde o prožívání naší vrozené citlivosti a jednání skrze vlastní tělo. Jde o práci s intenzitou a její následnou uvolněnější, vědomou formou. Objevuje se zde energická kresba ve formě velkých barevných formátů, která se v poslední době neefermérně přetváří do větší, obsáhlejší formy.
Celou kompozici prostoru doplňují dvě iluzivní zrcadla visící u stropu a také lehce znepokojivý objekt látkového koberce ve vitríně u hlavních dveří. Převzaté motivy dětských kreseb se spojují autorskou kresbou uvnitř formátů a jejich imaginativnost se rozvíjí ve velkoformátových kresbách jako procesuální linka. Mnohoznačnost motivů na barevných kresbách působí jako intuitivní a přesto sugestivní indicie či mapa pro hledání významů uvnitř obrazu. Pokud se nakonec odhodláme dojít až ke skrytému jádru, budeme si vědomi, že jsme sloupli poslední vrstvu.

Zvuk výstavy: Edi

14. 4. – 13. 5. 2023
vernisáž/opening: 13. 4. od 18:00
kurátorka/curator: Natálie Kubíková

Vzniklo za finanční podpory Ministerstva kultury ČR. Státního fondu kultury a Městské části Prahy 3.

Anežka Abrtová: Stabbed her with knife