/Socha, vše mezi bezčasím a trváním/
soustřeď se, řekli člověku s adhd…

Stojím na kopci v krajině.
„Čas je bod, cítím ho. Koukám na krajinu a jsem v ní. Vidím sochu, vnímám prostor. Stojím v soše.“

Přednáška je osobně vedenou úvahou o českém sochařství posledních osmdesáti let, se zvláštním důrazem na období 1948–1989 a na jeho dozvuky po roce 1989. Sleduje, jak se do tvorby i výuky promítly ideologický tlak, řemeslná tradice, vliv silných osobností i narušená kontinuita oboru. Ptá se, zda české sochařství druhé poloviny 20. století a současnosti nenese vedle své síly také určitý kulturní nebo mesiášský komplex.

Přednáška přitom nesleduje české prostředí izolovaně, ale v napětí vůči širšímu světovému kontextu, vněmž se podobně střetává tradice, institucionální autorita i nutnost znovu deﬁnovat samotný smysl sochy.

Příznačným příkladem je Bourdellovo kritické vymezení se vůči Rodinovi: „Byl jsem jeho žákem. Dnes jsem Rodinovým odpůrcem. Vděčím mu za mnohé, mnoho za techniku, ale to je všechno. Zabil, zabil všechny své žáky. Zbavil jsem se jeho vlivu… a tehdy mi řekl: Bourdelle, proč hledáte něco jiného? A byl rozhněván. Myslel si, že se vypracoval k dokonalosti, myslel si, že přivedl sochařské umění do svého posledního stádia.“

Právě v této oscilaci mezi dědictvím a nutností hledat vlastní jazyk, mezi kontinuitou a odporem, mezi kázní, dogmatem a svobodou, se možná dodnes formuje české myšlení o soše.

V Čechách se nesmí krákorat, musí se zpívat. (Demartini)

Přednáška se koná pouze prezenčně a jen v českém jazyce.

Profesorská přednáška: doc. akad. soch. Vojtěch Míča – Čas je bod

Čas je bod