Vystavující umělci: Anna Nowakowska, Asmus Soodla, Aurelia Grace Talmon, Barbara Slusarczyk, Eke Ao Nettan, Eliasz Hułas, Elise Marie Olesk, Eva Maria Põldmäe, Inessa Saarits, Jakub Hons, Jan Jaworski Brach, Jana Svobodová, Jerzy Mróz, Julia Grabowska, Justyna Sewczuk, Kacper Kokoszka, Kail Timusk, Katarzyna Kalicka, Mattias Jürgen Veller, Matěj Liška, Michael Bublík, Michalina Kaza, Nela Pietrová, Rafał Kruszka, Sirel Tammisto, Sonja Sutt, Tereza Šrámková, Vavřinec Vyoral, Yana Makukh, Štěpán Kus

kurátorka: Šárka Koudelová

Téma osobní nebo imaginativní archeologie je spolu s akcentem na nelineární vnímání času častou tvůrčí metodou i tušeným pozadím mnoha nedávných uměleckých výstupů. Ohledávání pozůstatků civilizace v materiálové množině, připomínající půdní odkryv naleziště nebo rozvaliny lidské činnosti, můžeme chápat jako společenský portrét v nepřítomnosti, demonstrovaný skladbou nálezů. Sochařské instalace tohoto typu se už před covidovou pandemií dotýkaly osobního i muzeálního sběratelství, kulturních válek i dekolonizace. V posledních letech, čím dál víc poznamenaných klimatickými změnami, radikalizací společnosti a především válkou i možnou hrozbou nukleární katastrofy, tyto instalace smířeně představují post-apokalyptické scény civilizačního zmaru, ale i k přírodě se vracejícího eskapismu nebo dějišť atavistických rituálů. Jejich autoři*rky intuitivně využívají trashovou estetiku nebo přímo zbytkové či odpadní materiály a staví na kontrastu neorganizované hmoty s řemeslnými nebo digitálními artefakty. Teoretička Ewa Domanská, jejíž online přednáška výrazně ovlivnila naše počáteční uvažování o výstavě, tento směr uvažování shrnula pod pojmem „anticipatory historical thinking“, tedy pod předvídáním budoucích ruin, které může zvýšit naši schopnost adaptace.

Eva Skopalová a Václav Janoščík, editoři „čítanky“ současných textů o temporalitě, ahistorickém vyprávění a vůbec o narušení konvenční linearity času, si jako název pro svoji knihu zvolili titul kultovního sci-fi filmu Návrat do budoucnosti. V úvodu popisují počáteční situaci Martyho McFlye, z jehož perspektivy se hroutí každá oblast jeho života. „Není divu, že se hlavnímu hrdinovi chce utéct, ne snad někam, ale spíš do jiného času. Do ‚alternativní časové linie‘, která nám slibuje konstruovat podmínky možnosti znovu a jinak.“

I my jsme si pro pojmenování výstavy, která je výsledkem spolupráce studentů sochařství ze tří měst ze středu, východu a severu Evropy, vypůjčili název kultovního science fiction příběhu o cestování v čase. Myšlenky, které jsme dosud sdíleli výhradně ve virtuálním prostoru aplikace Zoom, bylo nutné přefiltrovat již tradičním sítem prekarizované práce a podhodnocených rozpočtů. Problémy kulturního provozu, které spoluutváří pesimistickou přítomnost uvnitř bubliny současného umění, jsou neoddělitelnou součástí naší fenomenologie i budoucích archeologických pozůstatků. Proto se praktická podmínka uskutečnění mezinárodní skupinové výstavy, tedy její snadná a levná doprava na místo určení, nutně propojila s jejím intelektuálním kontextem. Všichni vystavující souhlasili s podmínkou, že vytvoří dílo, jehož všechny části nebo které vcelku nepřekročí rozměry tzv. palubního zavazadla, v němž ho také sami přivezou. „Cabin luggage“, tedy kufr o rozměrech 56x45x25 cm, je jakýmsi symbolem doby – cestování pro zábavu je hieratickým statusem, při kterém není možné skutečně poznat cílovou destinaci. Jako by svojí zbytečností, neschopností empatie, dokonalou monetizací prostoru, který zabírají naše každodenní potřeby, i zbytečnou ekologickou stopou, charakterizovalo současnou společnost. Kufr jako objekt, který dostává konečný kontext až svým naplněním, však vyvolává i jiné vzpomínky a asociace, než jaké je možné charakterizovat povrchností a neschopností plně prožívat přítomný okamžik. Je také symbolem intimity, rezistence a útěku. Ovlivňuje výběr těch nejnutnějších věcí jen pouhá praktická potřeba? Jak tato podmínka ovlivnila tvůrčí strategie budoucích sochařů? Vybrali si materiály sobě nejbližší, nebo ty nejskladnější a nejlehčí? V kontextu výstav a výtvarného umění je nutné se připravit na porovnání i s tzv. kufrovými výstavami v Polsku 80. let 20. st., jejichž odkaz byl součástí letošní přehlídky Necenzurováno v kutnohorském GASKu. Polští umělci na protest proti oficiální kulturní politice totalitní státní moci vytvářeli malé obrazy nebo zmenšené verze svých děl, které se v kufrech přenášely po bytech, kde probíhaly přehlídky umění mimo dohled všudypřítomné cenzury.

Potřeba alternativní verze přítomnosti, budoucnosti, možnost změny determinujícící minulosti i obecný příklon k hybridním formám života, civilizačním utopiím a mimolidskému prožívání, jsou jistě důvody, proč žánry sci-fi a fantasy tolik rezonují v dílech nejmladší generace umělců*kyň. Balanc mezi společenskými ideály a náznakem orwellovské kritiky příliš dobrých úmyslů, je i leitmotivem novely Konec Věčnosti z roku 1955 od Isaaca Asimova, jehož přesné datum narození není známo. Hlavní linii příběhu odehrávajícího se v předaleké budoucnosti, zásadně ovlivňuje organizace „Věčnost“, která existuje mimo běh času. Její členové – „Věční“, cestující mezi vzdálenými stoletími, pečlivě analyzují minulost a pomocí drobných zásahů způsobují změny reality. Jedinou motivací této činnosti „Věčných“ je zmírnit lidské utrpení. Jak by se nám dnes hodila „Věčnost“, že? Než ale sepíšeme seznam potřebných malých změn reality, které by alespoň částečně umenšily utrpení nevinných, věnujme pozornost příběhu Isaaca Asimova. Andrew Harlan, hlavní hrdina novely a specialista na provádění změn reality, se zamiluje do nevěčné aristokratky z 482. století Noÿs Lambent, kvůli které poruší přísné zákony „Věčnosti“. Aby ji nezměnil spolu s její dobou, ukryje ji ve „Skrytých stoletích“. Dramatické události, které následují, odhalí, že Noÿs byla ve skutečnosti vyslána, aby zničila „Věčnost“. Vybere si Harlan lásku nebo věrnost organizaci a jejím zákonům, zajišťujícím dobro lidstva?

Instalace výstavy je opět praktickou reakcí na podmínky její realizace i zhmotněním ideí, mimo jiné prezentovaných Richardem Biegelem během jeho přednášky při společném online meetingu. Je analogií Bieglova popisu pražských architektonických, potažmo funkčních specifik; nejčerstvější přítomností, která vyrůstá na starodávných strukturách. Scénografie, která tvoří prostředí pro 30 různorodých děl, používá materiály a ty součásti „AVU architektury“, které najdeme až na nejspodnějším konci instituciální morfologie – panely, které během roku migrují od přijímaček ke klauzurám a obhojobám diplomek, simulují ve školním provozu skutečný svět. Ve výstavě se skládají do polic a regálů, připomínajících bezčasý depozitář i úschovnu zavazadel, která si nikdo nepřišel vyzvednout. Jakousi připomínkou systému a dobře myšlené organizace je diváky*ačky směřující koridor, vedoucí snad ke gateu s odlety do jiných staletí.

Scénografické prostředí současně poskytuje podmínky pro odlišné potřeby vystavujících, jejichž díla kombinují znaky pop kultury s citlivostí k lokální historii, využívají současné laskavé řemeslné estetiky i antických vzorů, otevírají osobní traumata i pečují o posmrtnou věčnost příchozích. Materiály a formy jednotlivých objektů, projekcí a soch odkazují ke klasické tradici sochařství, k aktuální estetice recyklovaných rozvalin i ke klasickému sci-fi vizuálu – 100 let neměnné vizi budoucnosti, která se nikdy nestala.

Vernisáž 19. 10. od 18:00
Otevírací doba po-pá 13:00 – 20:00

Projekt byl podpořen z programiu Erasmus+

The End of Eternity