Time (800% Slower)
Parafráze úvodu jedné z počátečních súr Koránu zní: Nevyhnutelné je to, čemu se vyhnout nelze.

Detektiv Rust Cohle v pátém díle první sezony seriálu True Detective prohlásil, že čas je plochý kruh. Což je pokřivený citát Friedricha Nietzscheho o tom, že každá pravda je křivá a sám čas je kruh.

Dle legendy byl Mistr Hanuš po dokončení Staroměstského orloje oslepen. Zadavatelé práce chtěli vyloučit možnost, že by podobný hodinový stroj postavil i jinde. Taková pověst koluje i o Antonu Pohlovi, domnělému autoru olomouckého orloje.

V knize Slepý hodinář od Richarda Dawkinse je slepota poukazem nikoliv ke spravedlnosti, ale k nahodilosti evoluce. Evoluce na potřeby kultury ohledy nebere. Kulturu lze chápat i tak, že si homo sapiens po tisíciletích ústrků ze strany bezčasé přírody konečně vydobyl svrchované právo vyhubit sám sebe.

Smysl času je lapen pomocí kruhových důkazů ve stylu analogie pohybu vesmírných těles.

Výstava dílčím způsobem předjímá následující výstavu – s názvem Jiný svět je možný. Podobně jako je utopie situována na ostrov či na hypotetické ne-místo, si lze představit i „uchronii“. Mluvíme o alternativní historii, kde čas není jen kvantifikovatelnou veličinou, která nás popohání k přičinlivosti, ale je zakoušen
s důrazem na jeho kvalitu. Kairos, bůh příhodného okamžiku, v něm činí každý okamžik nesmrtelným.

Lidské tělo má 50 až 75 bilionů buněk. Panuje obecný mýtus, že během 10 let se obmění všechny buňky v těle. Dalo by se z toho vyvodit, že každých 10 let je každý z nás někým jiným, či přinejmenším někým novým. Pokud rozvedeme tuto představu, lze konstatovat, že se nám každý den v těle obnoví 16 miliard buněk, každou hodinu 684 milionů a každou minutu milionů 11.

Vichr času nás neustále přeskupuje. Upřeně hledíme k minulosti. Oči i ústa máme dokořán a s Benjamino-Kleeovým andělem máme před sebou místo řetězu událostí „jedinou katastrofu, která neustále vrší trosky na trosky“.

Mnohé teorie představují žitý čas jako padělek. Opakující se a bezvýchodný. Toto hodnocení má posluchače a čtenáře aktivizovat k vytvoření Události, jíž se aktéři prolomí do Skutečnosti.

Artefakty plují s tokem výstavy – od představy času jako kvality až po bahnitou, rákosím zarostlou deltu dělící čas na stále menší a přesnější kvanta. Za sebou jsme nechali neurčitou plnost zlatého věku a míříme k věštbám smysluplných norem, kterými bezútěšně plníme své sdílené diáře.

Jorge Luis Borges se stal ředitelem národní knihovny v Buenos Aires v roce 1955. V témže roce i zcela oslepl a stal se další postavou zabydlující orloj svých vlastních povídek.

Sociální sítě nás popohánějí k velmi řídké, leč četné produktivitě. Ostatně podobně jako průjem. Čas se jeví jako boj o pozornost v prostředí neurotické přesycenosti, multitaskingu a ADHD diagnóz.

Před zavedením železnice se čas jednotlivých městeček mírně nebo více odlišoval. Vzájemným seřízením věžních hodin zanikla mírná polyfonie, která poskytovala skuliny pro nicnedělání, zahálku a lelkování.

Telegraficky: Enisa Skoko. Lineární a exponenciální růst. Streamování. Anekdota o odměně za vynález šachů. Vypitá piva. Normy. Mřížka karteziánské klece. Vězení. Ubíhající dny. Západem opuštěný Robinson Crusoe. Batmanlai Narankhuu. Spalovací motor. Vteřiny. Srážka. Airbag. Oil Peak. Bezčasí. Koroze. Sedimentace. Vrakoviště. PostApo. Geologický čas. Štěpán Vrbický. Šrafování. Křížení směrů, skládání barev a kvalit. Proměna. Obyčejnost. Tikání nástěnných hodin. Pohyb ručiček okolo osy. Ticho. Šelest listů ve větru.

Na jedno oko slepý Jan Žižka v průběhu pokračujících bojů utrpěl poranění druhého oka. Ani toto postižení mu však nezabránilo, aby v čele husitských svazů odrazil vojska druhé křížové výpravy a dál pokračoval v boji s unikajícím časem. Ten se Žižkovi, podobně jako později i Slavoji Žižekovi, zúžil do pomalého, leč neustálého růstu vousů.

Sator Arepo Tenet Opera Rotas je momentálně nejspektakulárnějším palindromem globálního světa. Obrazy současnosti na nás dopadají jako nehmotné bomby. Příliš orby, příliš odpadu, přespříliš referencí. Moc lidí.

Pokusíme-li se o nemístnou parafrázi. Budoucnost se nemůže stát homogenním a prázdným časem, neboť v ní je každá vteřina malým otvorem, kterým dovnitř může vlétnout další „černá labuť“.

Když se blíží konec, vzpomínky ztrácejí konkrétní podobu. Zůstávají jen slova. Jaký div, že čas splétá slova, která byla kdysi naším obrazem, se slovy, jež symbolizovala osud těch, kteří nás po dlouhé období doprovázeli. Byli jsme. Zakrátko nebudeme. Zakrátko budeme všichni: budeme mrtví.

Toto sebenaplňující proroctví nelze přijmout. Když se blíží konec, vzpomínky ztrácejí podobu, slova ale zůstávají. Slova přeházená, slova zkomolená a slova pronesená druhými lidmi. Všechny hodiny a roky nám daly ubohou almužnu.

TTTTTTTTiiiiiiiittttttttuuuuuuuullllllll vvvvvvvvýýýýýýýýssssssssttttttttaaaaaaaavvvvvvvvyyyyyyyy jjjjjjjjeeeeeeee vvvvvvvvyyyyyyyyppppppppůůůůůůůůjjjjjjjjččččččččeeeeeeeennnnnnnn zzzzzzzz nnnnnnnnáááááááázzzzzzzzvvvvvvvvuuuuuuuu yyyyyyyyoooooooouuuuuuuuttttttttuuuuuuuubbbbbbbboooooooovvvvvvvvééééééééhhhhhhhhoooooooo vvvvvvvviiiiiiiiddddddddeeeeeeeeaaaaaaaa,,,,,,,, kkkkkkkktttttttteeeeeeeerrrrrrrréééééééé jjjjjjjjeeeeeeee ssssssssoooooooouččččččččáááááááássssssssttttttttíííííííí žžžžžžžžáááááááánnnnnnnnrrrrrrrruuuuuuuu ffffffffaaaaaaaannnnnnnnoooooooouuuuuuuušššššššškkkkkkkkoooooooovvvvvvvvsssssssskkkkkkkkýýýýýýýýchchchchchchchch vvvvvvvveeeeeeeellllllllmmmmmmmmiiiiiiii zzzzzzzzppppppppoooooooommmmmmmmaaaaaaaalllllllleeeeeeeennnnnnnnýýýýýýýýchchchchchchchch vvvvvvvveeeeeeeerrrrrrrrzzzzzzzzíííííííí zzzzzzzznnnnnnnnáááááááámmmmmmmmýýýýýýýýchchchchchchchch sssssssskkkkkkkkllllllllaaaaaaaaddddddddeeeeeeeebbbbbbbb,,,,,,,, vvvvvvvv ttttttttoooooooommmmmmmmttttttttoooooooo ppppppppřřřřřřřřííííííííppppppppaaaaaaaadddddddděěěěěěěě sssssssskkkkkkkkllllllllaaaaaaaaddddddddbbbbbbbbyyyyyyyy TTTTTTTTiiiiiiiimmmmmmmmeeeeeeee oooooooodddddddd HHHHHHHHaaaaaaaannnnnnnnsssssssseeeeeeee ZZZZZZZZiiiiiiiimmmmmmmmmmmmmmmmeeeeeeeerrrrrrrraaaaaaaa zzzzzzzz ffffffffiiiiiiiillllllllmmmmmmmmuuuuuuuu IIIIIIIInnnnnnnncccccccceeeeeeeeppppppppttttttttiiiiiiiioooooooonnnnnnnn……..

Batmanlai Narankhuu se věnuje především figurálnímu malířství. Jeho malba dovede být deskriptivní a současně abstrahující. Jedná se o „realismus“, který je plný škvír, odlesků a technologických glitchů. Narankhuu využívá malbu jako pověstně pomalé médium k zachycení náhle zastavených objektů, které jsou naopak běžně spjaty s dynamikou či rychlostí. Ve vystavené sérii maleb se zjevné, tedy povrchní malířská iluze, mísí s tím, co bývá za běžných okolností oku diváka skryto – abstraktní shluky osudem zohýbaných karoserií. Nedokončený pohyb a obscénní vnitřnosti automobilu se v Narankhuuových obrazech míchají s hmotou malby.

Enisa Skoko se zabývá lapidárním trávením vlastního času, a to především
z hlediska jeho smysluplného využití či plýtvání. Vystavená práce byla vytvořena pomocí zdánlivě prostého postupu. První obraz o velikosti 30 × 30 cm vznikal 3 hodiny, analogicky druhý o velikosti 60 × 60 cm 6 hodin, 120 × 120 cm 12 hodin a konečně největší obraz o velikosti 240 × 240 cm 24 hodin. Skoko průběh práce streamovala na platformě Twitch.

Štěpán Vrbický se dlouhodobě věnuje žánru civilního, nenásilně inscenovaného zátiší. Pomocí pastelek vytváří realistické kresby nahodilých skrumáží předmětů denní potřeby. Letmý okamžik v kontinuu času je prostřednictvím opakovaného šrafování protahován na hodiny, dny, týdny či měsíce soustředěné práce. Samotný žánr zátiší tradičně upozorňuje na kvalitu času jako prostoru pro zastavení, kontemplaci, ale i možné ustrnutí. V práci Vrbického jsou tyto různé druhy prodlev tematizovány hned několika způsoby.