Školitel: prof. Mgr. Tomáš Pospiszyl, Ph.D.

Disertační práce se soustředí na strategii rámování každodennosti jako umění, a to především (nikoli však výhradně) v českém a slovenském umění 60. a počátku 70. let. Pojem rámování používá k označení operace, která prostřednictvím explicitního vymezení (fyzického rámu, instrukce či jazykové deklarace) vyčleňuje fragment každodenní reality a představuje jej jako umění, aniž by jej materiálně transformovala. Rámování tak nemění samotné věci či situace, ale způsob jejich zakoušení: známé zbavuje samozřejmosti a otevírá je intenzifikovanému vnímání.

Výchozím a konstantním referenčním bodem práce jsou akce a výzvy Nota Bene Roberta Wittmanna, který strategii rámování využíval nejkonzistentněji a zároveň měl nejslabší vazbu na institucionální pole umění. Wittmannovy realizace jsou v jednotlivých kapitolách komparovány s více či méně příbuznými projekty dalších umělců a umělkyň, mimo jiné Johna Cage, Maxe Neuhause, Alberta Greca, Milana Knížáka, skupiny HAPPSOC, Júlia Kollera či Pavla Büchlera.

První dvě kapitoly sledují, co tato díla a texty, které je doprovázejí, vypovídají o dobovém chápání instituce umění. Teoretickým východiskem je Deweyho pojetí umění jako zkušenosti, které slouží jako interpretační rámec pro analýzu procesuality, aktivní role zakoušejících a snahy překonat oddělení mezi uměním a každodenním životem. Třetí kapitola obrací pozornost ke každodennosti samotné a klade si otázku, co sledované aktivity vypovídají o způsobu jejího prožívání. Ve čtvrté kapitole práce mění perspektivu a s oporou v teorii kulturního pole Pierra Bourdieua analyzuje napětí mezi deklarovanou ambicí překonat umění jako oddělenou sféru a fungováním těchto aktivit uvnitř pole umělecké produkce.

Mgr. Viktorie Vítů,

Ateliér:

Disertační práce: Rámovat každodennost jako umění

Chci kontaktovat studenta/studentku